Kdo je ten zlý...

Předpokládaná existence "černé magie" je jedním z nejkřiklavějších projevů moderního okultismu, její základní myšlenka slouží coby psychologické "temné zrcadlo" - živná to půda osobních fantazií týkajících se zakázaných, mysteriózních věcí a fenoménu tabu. To, čemu se nepodaří porozumět, je odmítnuto, případně hrozí, že něčí víra bude označena za "černou magii".

Někteří okultisté, zdá se, potřebují myšlenku existence černé magie a "černých mágů" k podepření vlastní image, ze stejného důvodu, ze kterého někteří extrémně založení křesťané potřebují věřit v existenci světového satanistického spiknutí - čímž ospravedlňují svou vlastní víru a své jednání. Myšlenka existence "černé magie" pomáhá držet pohromadě realitu těch, kteří by sami sebe chtěli nazývat "bílými mágy". Na pozadí této víry je dualismus "klaďasů" a "padouchů" z kovbojek (správní hoši chodí v bílém a ti zlí v černém), kdy jedni činí v životě pouze dobro, zatímco ti druzí se zcela zasvětili zlu. Toto je docela dost zúžený pohled na svět. Představa "černé magie" navíc předpokládá, že některé magické metody jsou špatné samy sebou, a pokud je někdo používá, je tím pádem "černý mág".

Jako mnohé jiné aspekty okultismu, to, co je označováno za "černou magii" závisí na tom, kdo provádí definici. Například křesťan může tvrdit, že nehledě na to, co pohané a mágové říkají, veškeré magické praktiky jsou "černé". Pro ty, kteří se snaží vyložit reálnou existenci "černé magie", je však mnohem běžnějším postupem definovat ji v termínech toho, co sami odmítají. Například Gareth Knight ve své knize "A Practical Guide to Qabalistic Symbolism" (1976) tvrdí zcela zřetelně toto:

"Homosexualita, stejně jako užívání drog, je jednou z technik černé magie."

Tedy implicitně, každý, kdo se narodí jako homosexuál, je "černý mág"! Pěkná blbost!
Podle mých zkušeností je velmi častým případem, že ti, kteří druhé obviňují z "černé magie", vlastně pouze vyjadřují svůj nesouhlas s tím, co dotyčná osoba dělá nebo prohlásila, že udělala. Obvinit někoho, že je "černým mágem", znamená v určitých kruzích okultistické subkultury totéž jako nařknout někoho, že je "komunista", v Americe padesátých let.

Ti, kteří sami sebe považují v boji za "správné hochy", jsou často mnohem nebezpečnější než jejich domnělí "nepřátelé" - neboť jakékoliv použité prostředky jsou posvěceny vznešenou vizí závěrečného vypráskání "padouchů". Bojovníci za práva nenarozených dětí neváhají metat zápalné lahve na potratové kliniky, zastánci nadřazenosti bílých nechávají vybuchovat nálože na rušných londýnských ulicích, a k tomu všemu okultisté věřící na "černé mágy" nemají žádné skrupule ohledně magických metod použitých v "bitvě" proti nim. Navíc, podle mých zkušeností, bývá taková "bitva" zpravidla poněkud jednostranná.

Pro mnohé okultisty má účast na takových akcích v sobě zjevně kus romantiky. Částečně za to může populární okultní beletrie, částečně klasika jako "The Devil Rides Out" od Dennise Wheatleyho a díla edwardiánské okultistky Dion Fortune. V knížkách Dion Fortuneové jsou proti sobě postaveny dvě strany - "Velké bílé bratrstvo" - společenství adeptů, kteří nezištně pracují pro větší dobro lidstva a různé "černé lóže" - bratrstva pochybných individuí, která se věnují politikaření, vyděračským praktikám, různými podivnými způsoby přelévají peníze z místa na místo, a zcela nepochybně používají "černomagické" techniky Garetha Knighta - homosexualitu a drogy. V románech Dion Fortunové jsou vykresleni jako bohémští a dekadentní, v protikladu ke strohým a konzervativním bílým adeptům. Stejně tak mnozí nacházejí značný půvab v tom, že se prohlašují za "černé mágy" nebo "satanské adepty". Jestliže nějaké označení představuje tabu anebo má schopnost šokovat, vždycky se najdou jednotlivci, které přitahuje vyzkoušet to na sobě.